zkoušky

Poslední týdny to panička s mým výcvikem fakt přeháněla. Vůbec jsme nechodily na ty bezstarostné procházky. Besinku jsme braly sebou, ale po vyvenčení jí panička zavřela na místečko do auta a mordovala cvičením jenom mě. Ono to vlastně bylo tak, že už od jarních měsíců mě panička nějak nenápadně začala tahat vlečky se vším možným, nutila mě zvěř přinášet přes potoky, pak začala to všechno dělat v lese.

No a pak, 21. a 22.7.2012, jsme vyjely brzo ráno autem, tam, kde jsme několikrát předtím cvičily, do Havlíčkova Brodu – Perknova, kde se konal Havlíčkobrodský pohár. Čekalo nás složení dvou zkoušek, lesních a vodních a od rozhodčích zaznělo, že hodnocení výkonu psů bude opravdu přísné a soutěžní. Ke zkouškám se přihlásila spousta psů (24) a z toho byli další čtyři kamarádi mé barvy a páníčků různých nátur. Na nástupu proběhlo losování „startovních“ čísel. Panička mi to spočítala už tím, že vylosovala číslo 24. To mě odsoudilo na to, že na všechny disciplíny jsme nastupovaly jako poslední. Už to jí vyděsilo a věděla, že toto číslo nám práci moc neulehčilo. Rozjeli jsme se do honitby Perknov. První den nás čekala speciální vodní práce. Počasí na to bylo vyhovující, svítilo sluníčko, ale žádné vedro nebylo. Práci naše skupina začala hledáním v rákosí a dohledávkou kachny, pak jsme se přesunuli k rybníku. Neměla jsem zrovna soutěžní náladu a tak jsem pracovala jenom podle své průměrné nálady. V rákosí jsem se jenom tak blomcala a proč bych chodila hledat na hladinu rybníka, když tam přede mnou čeřilo vodu pět psů? Na výsledcích to bylo znát – II. cena, 74 bodů. Domů jsme jely obě pořádně otrávené. Já z vody, panička ze mě.

Druhý den jsme se vzbudily do hnusného deštivého a zachmuřeného počasí. V neděli čekaly lesní zkoušky ještě malá plemena. Než klání začalo, pršet přestalo, ale mé nasazení na zkoušku nebylo nejlepší. Už u ohrádky jsem předvedla, že když se mi zachce, tak si budu dělat, co chci. Ta liška, kterou jsem měla donést, byla odporně mokrá, okolo ohrádky bylo spoustu vůní a ač mě to při výcviku nikdy nelákalo, teď jsem dala před výkonem přednost lajdačení. Hodnocení ohrádky bylo za nedlouho oprávněně známkou nula. Doufala jsem, že se tím vymaním z další práce, ale to byl omyl. Panička chtěla splnit aspoň loveckou upotřebitelnost k dosledu spárkaté zvěře. I tam jsem jí předvedla, co všechno umím a můžu při aportování vymyslet a že to se mnou nebude tak lehké. Asi jsem si to trochu vylepšila bezchybnou prací na barvě a rychlým přinešením vlečeného nemalého zajíce. Ona to ale asi nevzdává a lišku mě nutí nosit stále.

Vítězem Havlíčkobrodského poháru se stal pes MOK D`Hunter z Vodného mlyna manželů Demčákových ze slovenské Bratislavy a lesní zkoušky malých plemen vyhrála milá fenečka drsnosrstého jezevčíka Ajmy od Kašparova lesa vůdce Radka Mrtky.

Po neúspěchu a "ostudě", kterou jsem udělala na Havlíčkobrodském poháru mě panička nenechala ležet a zahálet a cvičily jsme dál. Nedalo se nic dělat a panička chtěla zúročit to, co mě naučila ke splnění lesních zkoušek. Nebylo ovšem jednoduché se na nějaké zkoušky aspoň v sousedním okrese dostat. Moji kamarádku Ebi přihlásili Dita a Tom Kopeční na lesní zkoušky v okrese Hradce Králové, ale tam už bylo plno. I tak moje panička  zkoušela, jestli by nás tam nevzali a až v úterý nám paní Kolářová z OMS volala, že se uvolnilo místo a že nás bere. A tak jsem se 18.8.12012 vydaly samy s paničkou na lesní zkoušky. Vyjely jsme brzy ráno, protože nás čekala 100km cesta. Když jsme přijely do prostoru, kde se zkoušky měly konat, zabušilo mi srdce potěšením a paničku polilo horko. Všude se pohybovaly desítky lehce opeřených bažantů a to včetně okolo ohrádky a za ní byl ještě ke všemu zásyp, kam se chodila spousta těch opelichanců  v nepravidelných intervalech posilňovat. Vždyť doma takového opeřence není možno v přírodě vůbec vidět ani cítit.

To už panička věděla, že to se mnou vůbec nebude lehké. Prostředí bylo ale velice příjemné, upravené a dokonale připravené.  Přišel čas nástupu a losování čísel. Protože jsme byly na startovní listině jako poslední, musely jsme brát číslo, které na nás vyzbylo. Byla to krásná dvojka. A šlo se na obávanou ohrádku. Nevěděla jsem na co se mám víc soustředit, jestli na paničku s liškou nebo na vůni bažantů, která byla všude kolem. Pro paničku nečekaně jsem se vrhla do ohrádky. Nemohla jsem jí to udělat zase tak jednoduché a chvíli jsem na ní civěla, pak se lišku pokusila vzít, ale šlo to blbě. Když jsem viděla, že paničce zase tuhne v žilách krev, zkoncentrovala jsem se a tu velkou a těžkou lišku jsem vzala a široký příkop jsem přeskočila. Liška se mi ale začala nějak vysmekat a vůbec se mi nechtělo jí nějak přebírat, tak jsem jí položila a koukal se na paničku s výrazem „když už jsem Ti jí donesla tak blízko, tak by sis pro ní mohla dojít“. Verdikt rozhodčích zněl známka 1. Panička mě lehce pochválila, bylo vidět, že se jí ulevilo, ale nedala mi ani pamlsek. Asi to nebylo úplně ono. Zapřemýšlela jsem co dál. Po nás šla na řadu Ebi. Jaké měla „štěstí“, že jí zrovna, když Tom hodil lišku do ohrádky, vyběhl k ohrádce bažant a ona se za ním směle pustila a honila ho. Škoda, že se to nestalo i mě, hned bych využila větší zábavy. Ale tím to pro Ebi na zkouškách bohužel skončilo a my jsme tam zůstaly zase samy a bylo nám smutno. Čekala nás disciplína klid na stanovišti, které vypadalo asi takto:

Byla jsem sice po těch výstřelech trochu zvědavá, ale snažila jsem se být klidná, aby nám to vyšlo. A pak už to šlo ráz na ráz. Měla jsem dobrý den, a i když bylo veliké teplo a lítala hejna obtížných bodavých komárů, která mě teda neskutečně obtěžovala, bavilo mě to tam. Tamní les vypadal dost rozdílně, než na co jsme zvyklé doma – těžko prostupné listnaté lesy s podrostem trávy, kopřiv a odrostlých listnáčů. Začínaly jsme drobnými disciplínami a všechno se pro mě zdálo být hračka. S liškou jsem si poradila lehce, i s ostatními aporty mi to šlo více méně bez problémů (trojčičky byly z nahánění a dohledávky bažanta – než jsem to všechno stačila prošmejdit, tak mi to trvalo 4 minuty a 10 sekund). Pak jsme přejely na místo, kde se prováděly barvy a vlečky. Po krátké obědové pauze pro rozhodčí jsme provedly šoulačku (trojka byla proto, že mi prý panička dala příliš zřetelný povel k přivolání a já jsem se nezařadila do linie šoulačky no a ještě jsem to okořenila tím, že jsem po výstřelu vstala, ale radši jsem hned ulehla, protože jsem věděla, že by bylo zle). Pak jsme nastoupily na barvu č. 6, vedla listnatým podrostem a pak průsekem mlaziny. Když jsme byly cca v polovině, zarazil mě nějaký neobvyklý pach. Že by prasata? Byla jsem hodně nejistá a obezřetná u každého pařízku, co kdyby na mě něco vyskočilo? Ale došly jsme až ke kusu krásného šesteráka. Vlečky už pak byly hračkou a horší známka než čtyřka už nepadla. Panička byla tak šťastná, že když jsem jí nesla poslední aport, lišku z vlečky, koulely se jí po tvářích slzy jako hráchy, štěstím a úlevou, ale já jsem jí to přála, vždyť jsem za to mohla já. Takže jak to vlastně dopadlo? Kvůli jedničce z ohrádky jsme skončily v II. ceně s krásnými 220 body na konečném 4. místě ze všech startujících. Soudcovská tabulka je uložena v dokumentech. Panička mi za odměnu koupila do dřízku dvojitý bažantí vývar s nudlemi, natrhala mi do něj svojí housku s máslem a vepřovým kolínkem a to byla taková bašta, že jsem to slupla i se zeleninovými doplňky.

Velký dík patří Ditě a Tomovi Kopečným, že nás navedli na možnost jet na tyto zkoušky při výborné atmosféře a hlavně paní Kolářové z OMS Hradec Králové za velice milý a lidský přístup k nám dvěma i k ostatním a za perfektní organizaci zkoušek. V neposlední řadě chceme ještě vypíchnout vstřícnou, přátelskou, ale spravedlivou práci rozhodčích a obdivuhodně cenné a bohaté ceny pro všechny, kteří zkoušky dokončili.

Fotky pořízené p. Kolářovou naleznete v na http://myslivc.rajce.idnes.cz/Lesni_zkousky_18.8.2012/

I když jsme byly 13.10.2012 na mezinárodní výstavě, po krátké noci ze soboty na neděli jsme se ráno zmátořily a vyrazily jsme tentokrát zase samy do Uhlířské Lhoty (OMS Kolín) na barvářské zkoušky. Přijely jsme i přes všelijaké objížďky kupodivu včas. Na chatě, kde byl sraz, ještě skoro nikdo nebyl. Postupně se sjížděli zelení pánové s malými uštěkanými pejsky a žádný se se mnou nechtěl pozdravit a každý na mě vyjel s ostrým štěkotem. Asi jsem byla trochu jiná než oni. Tak jsem si jich pak taky nevšímala a dělala jsem všechno podle paničky. Díky rozhodčím panovala v průběhu celých zkoušek poklidná a příjemná nálada a my jsme s pohodou proplouvaly. Nejprve jsem šly plnit drobné disciplíny. Při nahánění jsem vlítla do houštiny, až panička čučela, s jakou vervou. Na odložení mě nechala na volno a tomu se rozhodčí divili, že je panička až moc odvážná, ale věřila mi a věděla proč. Nezklamala jsem. Vodění na řemeni taky proběhlo bez problémů. Pak nás po odpočinku a občerstvení čekalo to nejhorší – následování a barva. Věděly jsme, že tam jisté rezervy máme. Následování na volno sklidilo úspěch a nastoupily jsme na barvu. Stop bylo cítit všude spoustu, ale směr pobarvené dráhy jsem držela. Cestou mě teda zarazil nějaký divný pach asi prasat a nebyla jsem si jistá, jestli budu vůbec pokračovat dál. Panička mě uklidnila a došly jsme až dokonce ke kusu srnčího. Slyšela jsem, jak paničce spadl ze srdce veliký kámen a pro radost jsem jí u kusu zaštěkala. Vyhlášení výsledků zahájil vrchní rozhodčí větou, že je netradiční, aby barvářské zkoušky vyhrál ohař a panička nechtěla věřit jejím uším. Bylo to ale tak. S plným počtem bodů (120) jsme zkoušky vyhrály a odvezly jsme si domů malý pohárek. Moc děkujeme všem kynologům, kteří se na mém výcviku podíleli, pomohli nám ke složení všech letošních zkoušek a drželi nám palce. Jsme jim moc vděčné.