Vrh "D" 2015

Pro moje druhá štěňátka, která by se měla narodit na jaře 2015, panička zvolila za otce čerstvě uchovněného psa Berta Bertoni Prague. Tohoto pejska jsme si všimly už na výstavě v Brně v roce 2013 a zaujal nás svojí svalnatou postavou a typickou psí hlavou. Byl to tenkrát ještě mlaďoch. Byly jsme potěšeny, že právě on se stal v roce 2014 chovným. Pro mě byl po dlouhém rozhodování vybrán hlavně proto, že je to statný pes střední výšky, s krásnou mohutnou hlavou, rovným hřbetem a perfektní zádí, po pracovně i výstavně vynikajících rodičích, kteří se mohou chlubit mnoha výstavními tituly, otec Berta je šampión práce. Tyto kombinace jsme u psa potřebovaly. Bert sám je výstavně velice úspěšný a může se pyšnit již několika výstavními tituly (C.I.E, C.I.B., JCHČR, CHČR, GCHČR, CHSR, CHPL a čekatel CHHUN). Na poli pracovním už se taky prosadil a na každých zkouškách zasáhl na přední místa a byl vždy na stupních vítězů. Páníčkové neusnuli na vavřínech a po narození našich štěňátek složili s Bertem další zkoušky, lesní a opět jako vítězové a následně všestranné na místě druhém. Moc jim gratulujem k tomuto psovi.

Za koláž děkujeme Soně Novákové: www.clide-pascha.cz, facebook.com/dogs.photography

Přišly při hárání přišly dny "D",  vydaly jsme se na mé šesté narozeniny 11.2.2015 za ženichem. Panička měla pravdu, Bert je opravdu kousek a náramnej romantik.
Netrvalo dlouho a mise cesty byla splněna. Jenomže to bych nebyla já, abych výlet neokořenila nějakým psím kouskem. Po krytí mělo dojít ke společnému
focení. Neznalá zasněženého terénu jsem si šmejdila po zahradě a najednou "křup", země se prolomila a já stála ve střepech. Nevědomky jsem totiž prošla přes skleněný pařník. Páníček Betra mě duchaplně hned vytáhl, abych se pořezala co nejmíň, ale i tak se mi střep zapíchl do přední packy. To bylo krve, až jsem z toho byla nesvá. Panička mi ránu hned zatlačila, ale silné krvácení pořád nepřestávalo. Musely jsme jet k veterináři. Tam jsme přišli ještě na rozřízlý polštářek na zadní a pořádný škrábanec pod krkem. Naštěstí se to obešlo bez stehů a my mohly jet domu. V pátek 13.2. jsme si cestu zopakovaly, ale to už krytí nemělo tak hladký průběh. Hodinu a půl jsme v mraze s Bertem tajtrdlíkovali na louce, kde strašně fučelo a pořád nic. Po nuceném odpočinku v teple jsme to pak s Bertem zmákli pod lampou veřejného osvětlení před kulturákem.

Celý tento hárací proces mě těší nejvíc tím, že jsem pěkně schovaná před Carsonem u paničky doma a hovím si v posteli. Kdybych se tak mohla
hárat celý rok.