Úspěšný víkend
Tak se musím pochlubit, co jsem tento víkend zmákly. V sobotu nás čekala mezinárodní výstava psů v Českých Budějovicích a v na neděli jsme byly přihlášené na barvářské zkoušky do Kolína.
Na výstavu jsme se vydali v brzkých ranních hodinách tradičně i s Adirem. Na štěstí nás provázelo celým dnem krásné slunečné počasí, jak už to v podzimních Budějovicích bývá. Tentokrát se oproti jaru karta obrátila a gordoni byli posuzováni venku a my maďaři v nové hale. Podle pořadí v kruzích jsme odhadli, že Adir půjde na řadu dřív a tak jsme mohli být celé dopoledne na sluníčku. Bylo jasné, že když jsem měla být v kruhu posuzovaná jako předposlední pes z 92, tak to nebude jen tak hned. Nálada u kruhu byla napjatá přes všechna upozorňování pana rozhodčího a vedoucího kruhu na chování všech okolo. Panička se na výstavách běžně nerozčiluje, ale tentokrát toho na ní bylo asi moc. Představte si, co se stalo. Šla s Adirem do kruhu a pan rozhodčí po otázce, kolik mu je roků, řekl, že ho neposoudí, protože nemá standardní výšku. Chápete to? Našeho Arita, který má titul kdekterého šampiona? Udržela se, s nikým se nedohadovala a v klidu odešla. Pak ještě dlouho supěla a mohla jsem to napravit už asi jenom já. Přestěhovaly jsme se do pavilonu a čekaly do půl druhé, než přijde na řadu posledních 25 maďarů. Panička to bedlivě sledovala a oko rozhodčího jí při posuzování docela sedělo. Měla ale obrovský strach, co řekne na mě a ještě ke všemu v třídě šampiónů. Říkal toho hodně, ale to nejdůležitější bylo: „výborná, CAC“. To bylo zase radosti. Ještě jsme se pak prošly po výstavišti s červenou kokardou za ocenění, aby to všichni viděli a unavení jsme se vydali domu, abychom si s paničkou trochu odpočinuly před zkouškami, které nás čekaly další den. Bylo vidět, že se nám ani jedné moc nechce. Neměla jsem vůbec žádnou chuť na večerní baštu, zahrabala jsem se do dek před boudičkou a s kručením z únavy jsem usnula.
Přes to všechno jsme se po krátké noci ráno zmátořily a vyrazily jsme tentokrát zase samy do Uhlířské Lhoty (OMS Kolín) na barvářské zkoušky. Přijely jsme i přes všelijaké objížďky kupodivu včas. Na chatě, kde byl sraz, ještě skoro nikdo nebyl. Postupně se sjížděli zelení pánové s malými uštěkanými pejsky a žádný se se mnou nechtěl pozdravit a každý na mě vyjel s ostrým štěkotem. Asi jsem byla trochu jiná než oni. Tak jsem si jich pak taky nevšímala a dělala jsem všechno podle paničky. Díky rozhodčím panovala v průbehu celých zkoušek poklidná a příjemná nálada a my jsme s pohodou proplouvaly. Nejprve jsem šly plnit drobné disciplíny. Při nahánění jsem vlítla do houštiny, až panička čučela, s jakou vervou. Na odložení mě nechala na volno a tomu se rozhodčí divili, že je panička až moc odvážná, ale věřila mi a věděla proč. Nezklamala jsem. Vodění na řemeni taky proběhlo bez problémů. Pak nás po odpočinku a občerstvení čekalo to nejhorší – následování a barva. Věděly jsme, že tam jisté rezervy máme. Následování na volno sklidilo úspěch a nastoupily jsme na barvu. Stop bylo cítit všude spoustu, ale směr pobarvené dráhy jsem držela. Cestou mě teda zarazil nějaký divný pach asi prasat a nebyla jsem si jistá, jestli budu vůbec pokračovat dál. Panička mě uklidnila a došly jsme až dokonce ke kusu srnčího. Slyšela jsem, jak paničce spadl ze srdce veliký kámen a pro radost jsem jí u kusu zaštěkala. Vyhlášení výsledků zahájil vrchní rozhodčí větou, že je netradiční, aby barvářské zkoušky vyhrál ohař a panička nechtěla věřit jejím uším. Bylo to ale tak. S plným počtem bodů (120) jsme zkoušky vyhrály a odvezly jsme si domů malý pohárek. Moc děkujeme všem kynologům, kteří se na mém výcviku podíleli, pomohli nám ke složení všech letošních zkoušek a drželi nám palce. Jsme jim moc vděčné.
