2009

Narodila jsem se 11.2.2009 v Křelově u Olomouce na dvoře u Uhýrků. Proto mi asi dali jméno Alma z Uhýrkova dvora, ale říkají mi KORA. Moje maminka Connie Meryben měla mě a ještě 5 mých sourozenců (Aidu, Arinu, Arga, Archieho a Alexe). Moc dobře se o nás starala. Možná proto, že tatínek je Obsitos Luxatori a chtěla, aby z nás vyrostli krásní a úspěšní jedinci a mohla se mu tím pochlubit.

Jednoho dne, bylo to 14.4.2009, se na našem dvorku objevila nějaká paní v zeleném, všechny si nás pochovala, nakonec mě a už jsem u ní zůstala. Odvezla mě od mé zrzavé rodiny. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. To jsem ještě nevěděla, o co jde a že mě čeká nový život. Jeli jsem strašně dlouho, kňourání mě unavilo a tak jsem usnula. Když mě vzbudili a otevřela jsem oči, čekalo mě překvapení. Viděla jsem velikou travnatou zahradu plnou stromů, 4 psí kamarády (gordonsetry Besinku, Arana a Adira a černého pointra Rama), vyteplenou boudičku a můj nový výběh. Začala jsem se s psími kamarády sbližovat, ale s druhou fenkou paničky, desetiletou Besinkou, to moc nešlo. Vypravovali mi, že tu přede mnou bydlela dcera Besinky, chovná fenka Britany a ta náhle umřela, tak jsem tu místo ní já a mám asi co dohánět, abych po ní zaplnila to prázdné místo. Možná proto mě nechtěla Besina přijmout a ani se jí moc teď nedivím, protože jsem na ní vymýšlela samé lumpárny a zlobila jí kousáním a taháním za uši, za packy, za její krásné dlouhé chlupy a prostě za co jen šlo. No dneska se mé nejlepší přítelkyni její zášti vůči mě nedivím. Teď bez sebe neuděláme ani krok.

Ale abych se vrátila na začátek nového domova. Všichni na mě volali Korynko, Kory, Korčo, Korýši a tak. Všechno se zdálo být při objevování nového prostředí kouzelné. Jenže pátý den ve svém výběžečku jsem se ráno nudila a tak jsem prozkoumávala. Co se nestalo, do nějaké skulinky se mi zaklínila zadní nožka a já ve snaze se vymanit jsem zabrala a začalo to moc bolet. Hrozně jsem naříkala. Panička mě přiběhla vysvobodit, ale já jsem byla strašně vyděšená a v šoku. Nejdřív mě hodinu uklidňovala a když viděla, že mě to pořád hodně bolí, hned jsem jely k panu doktorovi. Panička rychle zvolila rovnou veterinární kliniku NEOvet v Čáslavi a MVDr. Milana Bednáře. Na tohohle pana doktora nikdy nezapomenu, je to ten nejhodnější a nejlepší doktor na světě. Celý pracovní tým na klinice má výborný přístup k pacientům i jejich páníčkům a za to jim patří veliký dík. Bohužel ale paničce řekl, že mám v nožičce zlomené dvě dlouhé kosti. Musela jsem hned na operaci. Dali mi do kosti kovový hřeb a zvenku zavrtali třemi šrouby dlahu. Hned to přestalo bolet a mě se moc ulevilo. Měla jsem pak doma privilegia. Udělali mi pelíšek u topení, vždycky, když jsem se vyspala, tak si se mnou někdo hrál. Střídali se u mě panička nebo její maminka a tatínek, dávali mi různé bašty a před spaním mi povídali a konejšili mě na klíně. Uznávám, že když mě měli udržet v klidu, tak pro mě museli vymýšlet různé programy. Nesměla jsem vyskakovat, seskakovat, běhat s ostatními kamarády, chodit po schodech, byl prostě předepsaný klid. Copak to jde být v klidu, když potřebuju objevovat nové věci a hrát si? Po třech týdnech mi vyvrtali šrouby s dlahou, ale hřeb mi zarostl, tak ho mám na památku dodnes. Na štěstí jako jedinou památku. Už si na nějaké problémy s nožkou ani nevzpomenu a běhám, jako by se nikdy nic nestalo.

Panička mě začala čím dál častěji volat „ke mě“, učila mě si u ní sedat, hlásit pamlsek, učila mě nosit všechno možné a nikdy mě za to nezapomněla odměnit. Chodily jsem na báječné procházky a Besinka mě zase učila loveckým manýrům, ale i neřestem. Ze všech těch aktivit a zábav jsem ani neměla chuť k jídlu, i když mi předkládali všechno možné a když jsem nedojedla, panička byla vždycky smutná a hrozila na mě ukazováčkem, za který jsem jí chytala a okusovala ho. A co kdybych přibrala? Vždyť by se mi špatně běhalo.