2012

Rok 2012 začal tak nějak tradičně, na Silvestra, kdy se odevšud ozývala spousta petard jsme všichni strávili v garáži a dostali jsme na uklidněnou kupu pamlsků. Pak po Novém roce přišlo další složitější období – 11.1. jsem se začala hárat. Panička už delší dobu přemýšlela, jestli pojedeme za ženichem, ale pak to na štěstí zavrhla. Vždyť by mi zkrátila moje už tak dost dlouhé hravé dětství. Tak mě to čeká asi příště. Adir s Ramem pár dní blouznili, ale ustály jsme to dobře.

Od Vánoc jsme si užívaly zimního počasí, chodily jsme hodně ven a za těch krutých mrazů panička vyměkla a povolila nám s Besinkou spát doma v chodbě sklepa na dekách. To jsme si moc lebedily a ven se nám kolikrát ani nechtělo. Vždyť bylo třeba i - 27°C.

22.1. začala být Besinka zase nemocná, bylo jí špatně, jeden celý den prozvracela a druhý nemohla vůbec vstát ani chodit. Diagnóza neznámá. Dlouho neměla chuť k jídlu, což je u ní dost jasná známka nemoci. Panička to zase viděla bledě a po celou dobu s ní nic nebylo. Žádná sranda a procházky jen krátké. Ale s pomocí čáslavských veterinářů se Besinka postupně sbírala a brzo byla zase v té nejlepší formě.

11.2. jsem oslavila třetí narozeniny a byla jsem zvědavá, co mi panička vymyslí za dárek. Překvapila mě, byly to tři plátky výborné delikatesní zaječí paštičky, to jsem se olizovala.

Jednoho mrazivého dne jsme si vyšly na každodenní víkendovou procházku. Bylo chladno, lehce nachumelíno a foukal silný vítr. Panička teda zvolila cestu lesem. Tak jsme si jako tradičně šmejdily po houštinkách a různých zákoutí lesů. Když jsme šly podél odrostlé houštiny, panička ucítila „vůni“ divokých prasat. Protože jsme byly v jejím dohledu, šla bezstarostně dál. Najednou se to na kraji houštiny začalo mlet a Besinka se ocitla v chumlu divokých prasat. Nic si z toho nedělala a bez strachu se od nich odpojila. Jednomu kňourkovi se ta situace nějak nelíbila a tak stál odhodlaně otočený na nás, že si to s námi vyřídí. Já jsem stála kousek od paničky. Kňour se proti nám rozběhl a vůbec jsme nevěděly, co se bude dít. Rozeběhla jsem se proti němu, že nás nedám. Kňour to na štěstí stočil a já jsem ho hnala dál. Nebyly mi jeho velikost ani zápach moc příjemné a tak jsem se raději hned vrátila za paničkou, abych kdyžtak zase zachránila situaci. Holky na mě čekaly, prasata už byla fuč a tak jsme mohly pokračovat v dalším venčení. To jsem ale hrdinka, co?

V letním období jsme se věnovaly hlavně mému výcviku a přípravě na lesní, vodní a barvářské zkoušky. Bylo toho moc a mně se teda někdy nechtělo nic dělat. Buď pařilo sluníčko a lítal obtížný bodavý hmyz včetně vos, které si na mně při jednom odložení smlsly, anebo pršelo a vše bylo oslizlé. V tomto roce jsme se zúčastnily Havlíčkobrodského poháru, kde jsme složily pouze vodní zkoušky, lesní jsme si vynahradily u Chlumce nad Cidlinou a jako taková třešinka na dortu byly barvářské zkoušky v Kolíně. Výstavy jsme absolvovaly jen dvě, obě mezinárodky v Českých Budějovicích. O zkouškách a výstavách, které jsme letos prošly, se dočtete v záložkách o mně/2012/zkoušky, výstavy.

Zatímco jsme se připravovaly na zkoušky, Besinka chodila po celou dobu s námi a při mém výcviku si užívala volnosti nebo jí panička po prochajdě dala do auta a tam odpočívala. Během léta na ní bylo vidět, že jí ubývají životní síly. Dělalo jí problémy vstávat a procházet nerovným terénem, houštím, a proto jsme jí musely hledat takové cesty bez překážek, aby jí co nejmíň omezovaly. V polovině září se začala rapidně horšit a veterináři nám řekli, že jí pravděpodobně přestávají fungovat důležité orgány jako srdíčko, játra a ledviny. Ani přes nadměrnou péči a s léky se to nelepšilo, ba naopak. Besinky stav se strašně rychle horšil, nežrala, hubla, síly ji opouštěly. A pak, nebylo zbytí ani cesty zpět a muselo se jí v odchodu ze světa pomoct.To rozhodování bylo neuvěřitelně těžké. Ve čtvrtek 27.9.2012 ukončila Besinka svou životní pouť a bylo to paradoxně přesně na den po 13 letech, kdy si jí panička 28.9.1999 přivezla do nové boudičky, jí v pátek 28.9.2012 pochovala vedle Britanky a Aránka. Zůstaly jsme samy. Myslím, že měla krásný život, který by si mohl kdekterý lovecký pes přát a závidět jí ho. Panička se o to snažila a dala jí všechno, co bylo možné i nemožné. Její odchod nás velice bolí dodnes. Besinko, budeš nám moc chybět.

POSLEDNÍ FOTKA ZDRAVÉ BESINKY

Byly jsme obě s paničkou moc smutné, ona chodila jako tělo bez duše a mně na procházkách vůbec nebavilo běhat a vymýšlet dobrodružné trasy. Nedalo se nic dělat a život šel dál. Aby jsme měly nějaké zaměstnání a odchod Besinky dřív přebolel, mě dál zdokonalovala v lovecké činnosti a ….

V sobotu 27.10.2012 mě panička vzala na senzační akci. Využila nabídky Martiny Šoupalové a vyrazili jsme ještě s Martinou Sedláčkovou a jejím výmarákem Artem na skoro babskou jízdu. Jednalo se o velkopanský hon na bažanty ve Vysokém Chlumci u Sedlčan na několika tisíc hektarovém majetku manželů Ripranda Graf von und zu Arco – Zinneberga a Marie Beatrix Anny von Habsburg-Lothringen, vnučky posledního rakousko-uherského císaře a českého krále Karla I. Habsburského a jeho ženy císařovny Zity. Manželé koupili v devadesátých letech i místní zámek od Lobkowitzů. Oba žijí částečně v Bavorsku, v Praze a zámek Vysoký Chlumec, který je veřejnosti zcela nepřístupný, využívají jako letní sídlo. Šestapadesátiletá Maria Beatrix Anna je dcerou císařova syna Roberta a její společenské zařazení podle etikety vyžaduje oslovení "Její císařská Výsost". To jen tak na vysvětlenou, kde jsme vlastně byli. Moje panička dostala hned ráno na starosti řízení jednoho z terénních aut a tak jsem se vozila mezi lečemi ještě se dvěma kamarády, anglickými setry, na kryté korbě. Basha s Artem si seděli pěkně v autě s paničkama. Naším, tedy psím úkolem bylo dohledat co nejvíce postřelených a střelených bažantů a vyhledávat a vyhánět ty živé. Počasí nám teda vůbec nevyšlo. První leč lehce pršelo, druhou pršelo, až lilo a třetí plácalo se sněhem a na konci bylo nachumelíno aspoň 5 cm. Bažantů bylo všude spousty, krásně lítali, dali se vystavovat v různých travinách a keřích, prostě byla to lovecká paráda. Na výřadu bylo (prý jen) 239 bažantů. Domu jsme se vraceli po těžko sjízdných silnicích zmrzlí a unavení, ale plní zážitků a s pocitem dobře vykonané práce loveckých psů.

Stejnou možnost vyrazit s paničkou na hon na divoké bažanty do Vysokého Chlumce jsme měly 3.11.2012 a byly bychom hloupé, kdybychom toho pro mojí praxi nevyužily. Basha byla nemocná a tak jsme se vydali s Martinou a Artem. Tentokrát nám počasí vyšlo naprosto přepychově. Nejdřív sice poprchávalo, ale během dne se vyčasilo a já jsem si mohla užívat lovu plnými doušky. Konečně jsme mohly vidět i krajinu Sedlčanska, ale mě víc zajímaly remízky, houštinky a všelijaká zákoutí, kde by se mohli schovávat bažantíci. Byl to zase báječný lov. Všude kodrcalo spoustu bažantů, padaly rány, ale já jsem si to všechno postupem času srovnala v hlavě, ignorovala jsem všechny rány a soustředila se na práci. Mohla jsem krásně vystavovat zvěř a dařilo se mi pak rozpoznat, kteří bažanti jsou zdraví a nemá cenu se za nimi honit a že je lepší hledat ty k aportování. Po třetí leči viděla panička, že jeden z „pánů“ mává na někoho se psem, asi tam bylo potřeba po střelcích něco dodělat. Šly jsme a sám pan hrabě Zinneberg ukazoval, že v křoví je postřelený kohout. Navětřila jsem, obešla si keř ze správné strany proti větru a hupla jsem tam. Kohout vylítl a velice nízko a ztěžka plachtil po louce. Mně chvíli trvalo, než jsem se vymotala z kopřiv a stoupla si zase na všechny čtyři, ale sledovala jsem ho dost daleko a rychle na to, abych vyhrála. Hrdě jsem se vracela s plnou mordičkou a zaslechla jsem, jak se o mně baví. Padala od pana hraběte slova chvály na můj vzhled i vykonávanou práci. Poslal nás na dohledávku další slepice a tu jsem s přehledem splnila a dokonce jsem vyčmuchala slepice dvě. Panička na mě byla náležitě hrdá. Měla sebou foťák, který nesnáším, protože tím na mě pořád míří, a když jsem vystavovala, tak místo toho aby mi pomohla a nepletla se mi tam, tak mě obcházela a pořád na tom stroji mačkala čudlíky. Pak mám mít klid na soustředěnou práci. Na výřadu bylo tentokrát 236 bažantů. Celou cestu domu jsem prospala.

Letos byla prostě perfektní a nabitá lovecká sezóna. Panička mi dopřála typické hony na zajíce a vypouštěné bažanty v našich „domácích“ honitbách, na kterých jsem vždy měla možnost zaaportovat si zajíce. Dokonce jsem nedala šanci jiným psům, aby mi příležitosti k práci vzali. Stejně tak i vyhledávání zvěře bylo mojí samozřejmostí. Nejen ty hony na bažanty, ale stejně tak nenahraditelný pro praxi byl i hon na zajíce a divoké bažanty v honitbě Kostěnice u Pardubic. Takových zajíců pohromadě neviděla ani panička ani já a byly jsme z toho obě takové … překvapené. Měla jsem jedinečnou možnost zažít hon v tak zazvěřené honitbě, kde kolem nás pobíhali zmatení zajíci a hledali cestu ven z kruhu. Já je při aportování musela ignorovat a věnovala jsme se své práci. Předposlední leč probíhala podél vodního příkopu s bohatým porostem rákosí, ve kterém mělo skrýš spoustu divokých bažantů. Tam jsem předvedla výbornou spolupráci se střelci, kterým jsem bažantíky vystavila, oni měli čas se připravit a pak jsem zvěř vypíchla. To mě teda moc bavilo. Protože šlo většinou o slepičky, které se samozřejmě nestřílely, tak jsme se hned vrátila do strouhy a to samé se opakovalo několikrát. Za tuto práci se mi dostalo pochvaly od nejednoho myslivce. Pracovala jsem na plný plyn na každém honu a byla jsem z práce pořádně zmožená. Stačila ale jen chvíle odpočinku a byla jsem zase plná síly. Jenže pak jsem byl pořádně vyběhaná a pohublá, protože jsem si nedokázala mezi jednotlivými sobotami ani pořádně odpočinout. Dostávala jsem pak masité bašty a chodily jsme míň ven, prý abych se trochu obalila a líbila se klukům, panička totiž svědomitě vybírá ženicha. A asi už vybrala.