2011

I když jsem už velká, nejraději mám tři hračky, které mám od malička. Červený míček s bílýma srdíčkama, uzlík a umělohmotnou konev na kytky, kterou jsem mamce paničky kdysi prokousla a tak mi jí nechaly na hraní. Občas do ní něco spadne nebo v ní v zimě zamrzne trocha vody a to je pak zábava s ní běhat a poslouchat, jak to rachtá.

Hodně okolo nás chodí na procházku různí páníčkové s pejskama a to mi vždycky přijde líto, že se s nima nemůžu pozdravit. Teď jsem přišla na zlepšovák a když si přeskočím plot, tak se můžu klidně s každým přivítat. To se teda mojí paničce taky moc nelíbí.

Teď v zimě chodíme hodně ven, rošťačíme ve sněhu a chodíme kontrolovat krmelce. Když ale není moc sněhu, tak panička nezahálí a neustále cvičíme aport se vším, co je k dispozici.

V pátek 11.2.2011 jsem oslavila své druhé narozeniny. Panička mi uvařila príma baštu, která voněla romadúrem. To jsem si pošmákla. Ale teď mi zas dává všední jídlo – maso, granule a takové a to už není tak dobré. Popřála jsem i svým drahým sourozencům k narozeninám pohodičku, zdravíčko, pevné nervy jejich páníčkům, hodně zajíčků, srnek a bažantů na procházkách a aby se nezapomínali z jejich prohnání brzo vracet.

Poznala jsem novou kamarádku. V neděli 27.2.2011 za námi přijela na návštěvu fenečka MOKa Berta z Hanačova, které říkají páníčkové Dita a Tomáš Ebi. Viděly jsme se už na podzimní MVP v Českých Budějovicích 2010, ale tam to bylo na „ostří nože“, protože jsme spolu bojovaly v mezitřídě o vítězství. Tentokrát jsme si sebe mohly víc užít a atmosféra byla perfektní. Na procházce jsme si zablbly, tahaly jsme se o klacky, prošmejdily si pasíčky a křovíčka, proběhly se za srnkama a zajíčkem, ale hned jsme se obě vrátily. Prostě opravdu vydařené a zábavné odpoledne to bylo. Páníčci zase probírali jenom nás, jaké umíme dělat lumpárny, co se nám kdy přihodilo, co umíme a jak nás cvičí a cvičit plánujou. Ale nás to vůbec nezajímalo, myslím, že nejvíc cvičíme my je.

V březnu jsem měla pěkně vypráskané období. Nejdřív jsem lehce pomarodila já a hned potom ležela panička. A pak někam odjela, ale jenom na dva dny. Vůbec jsme nechodily na procházky a musela nám s Besinkou stačit na běhání jenom naše veliká zahrada. Počasí bylo ale slunné, tak jsem si mohla ve výběhu vyhřívat kožíšek a chytat barvu. Po zimě jsem dost vybledlá. Ale mezi tím jsme nezahálely a výcvik aportu musí být soustavný.

15.3. tomu byly dva roky, co paničku opustila moje předchůdkyně Britany. Panička na ní moc vzpomíná a daly jsme jí spolu na hrobeček kytičky. Panička se bála, že si budu s kytičkma hrát a zničím je, ale když byly pro Britku, tak jsem si radši hrála se svými oblíbenými míčky. Škoda, že jsem Britku nepoznala ...

Taky nás zase přijely navštívit naše malé holky Michalka a Natálka. Ještě že k nám jezdí, užíváme si s nimi bezva procházky a zábavu. Michalka mi na zahrádce neúnavně hází míčky a na procházkách se střídají s Natálkou ve vodění na vodítku mě i Besinky. Musím se přiznat, že nemají tolik síly, jako naše panička a tak, když něco ucítíme, není problém se tam dostat i s malou vůdkyní. Ale panička nás koriguje. Byly jsme se podívat na divoké bledule a moc se nám tam líbilo, protože tam chodí i hodně zvěře a bylo kde šmejdit.

V květnu se konečně se začalo probouzet jaro a zase bylo teplejc. V dubnu jsem si odbyla své třetí hárání a to bylo veselo. Naši kluci o mě měli velký zájem a to mi dělalo moc dobře. A když jsem nemohla k našim klukům, tak jsem si přeskočila plot a šla hledat nějakého cizího. A to se mi jednou přihodilo, že jsem při přeskoku plotu ztratila balanc, tělo mi přepadlo ven a přední packa se mi zaklínila mezi plaňkama plotu. Ó to byla bolest a svým křikem jsem rychle přivolala paničku. Ta mi hbitě pomohla a moc se o mě bála a brečela. Mě to teda taky dost vylekalo a na štěstí se mi nic nestalo. Na nějakou dobu mě to skákání přešlo, ale rozhodla jsem se, že budu vylepšovat styl a tak skáču dál.

Na polích a loukách začaly růst porosty a my jsme mohly s Besinkou hbitě hledat. Besinka je fakt parťák do nepohody a nezkazí žádnou srandu. Když mi nestačila, dělala, že našla něco strašně zajímavého a důležitě to očuchává. Když jsem se vrátila, abych se na to podívala, tak si poskočila a běžela dál. Tím stáhla můj náskok. Dokonce se mnou honila srnky a moc jsme si to užívaly. Za to panička si to vůbec neužívala a snad za trest mě nutila, abych nosila lišče. Poprvé mi to přišlo odporné a nechtěla jsem otevřít mordičku, ale pak jsem zjistila, že je to podobné kuně a aport mě vlastně bavil i s liščetem.

Všechen výcvik a hlavně kontakt s paničkou mi pokazilo to, že mi odjela na 11 dní na dovolenou, prý lovit snad až někam do Afriky a mě nechala doma. Bylo mi bez ní smutno, ale jí po mně určitě taky. Mamka paničky mě moc chválila, že prý jsme byly obě s Besinkou moooc hodné. Neměly jsme se tu ale bez paničky špatně. Po zahradě jsme si mohly šmějdit každý den a lovily jsme malé ptáčky a podobná holata. Dobře jsem baštila a chovala jsem se slušně. Opravdu jsme zase začaly chodit s paničkou ven, do luk, polí a rybníků, tak to jsme měly asi za odměnu. I když jsem byla šlank a snažila jsem se mít atletickou postavu, v horku mi často docházel dech a zrychlila mě jenom nějaká čerstvá stopička nebo zchlazení v čemkoliv. Musela jsem se ale připravit na to, že začneme cvičit intenzivnějc na zkoušky.

Během léta moje maďarská kámoška Basha složila 16.7.2011 lesní zkoušky v I. ceně a pointr Ram z naší zahrady 23.7.2011 také lesní zkoušky v III. ceně kvůli jednomu blbému zaváhání při disciplíně přinášení vlečené lišky. Nabodováno měl na přední umístění. Oběma moc gratulujeme a měly jsme co dohánět. A to se se teda snažily. Panička se mnou často chodila, házela mi aporty a tahala vlečky. Mě to teda moc bavilo a naučila jsem se brát zvěř tak, aby se mi dobře nosila. Panička mi domluvila výcvik s různými čtyřnohými kamarády a to bylo ještě lákavější.

V úterý 13.9.2011 jsme se odpoledne vydaly, jako každý den, s paničkou na venčení. Krásně jsme se s Besinkou proběhly, ale když jsme jely domu, Besince začalo být nějak špatně, začala se motat, slinit, byla malátná a strašně se třásla. Z auta už nechtěla vyskočit. Panička na nic nečekala a okamžitě jela k doktorovi. Tam jí dali kapačky, nějakou injekci na uklidnění a zase holky přijely domu. Daly Besinku do boudičky a nechaly odpočívat. Večer se panička přišla na Besinku podívat a zjistila, že je zle. Besinka jevila jen minimální známky života, byla celá mokrá, měla vyplazený jazyk a jenom sípala. Panička rychle zavolala doktorovi, co dál. Nemohly ale vůbec Besinku vytáhnout z boudičky, protože byla bezvládná. Pak se to pomocí dek podařilo, odnesly jí všemi silami do auta a jely znovu k veterináři. Tam už se panička s Besinkou rozloučila a nechali si jí tam na hospitalizaci. Rádo paničce sdělili, že Besinka žije a že si pro ní může přijet a odvézt domu. Besinka byla ale pořád malátná, apatická a tak panička zavolala pro radu na oblíbenou a spolehlivou kliniku NEOvet do Čáslavi. Pan doktor Bednář poradil, ať raději Besinku přivezeme. Už tam na ně čekali a v jejím zbídačeném stavu si jí tam nechali. Opět musíme pozvednout vysokou úroveň, vynikající práci a vstřícnost celého personálu kliniky a hluboce poděkovat za výborný výsledek léčení a veškerou péči, kterou Besince dali. V pátek jsme si jí mohly vyzvednout a odvézt domu. Besinka ještě neměla svou sílu, ale s chutí baštila, byla přiměřeně veselá a měla zase radost ze života. A my všichni s ní.

V sobotu 5.11.2011 mě panička vzala na první hon, kterého jsem se mohla zúčastnit jako lovecky upotřebitelný pes. To byla paráda. Hned ve třetí leči jsem si mohla zaaportovat a to přímo se zajícem, který se postřelený schoval pod spadlý strom a nedalo se dělat nic jiného, než se spolehnout na moji práci. Povedlo se mi to výborně i s přinesením. Vzápětí jsem měla možnost ponosit a zapracovat si na bažantech. To mě teda bavilo a nanosila jsem jich paničce pořádnou kupku. Když jsem zrovna neměla nic v nose a viděla jsem Adira, že něco nese, hned jsem mu to šlohla a honem s tím k paničce. Jinak jsem se teda moc krásně proběhla (a že bylo za čím) a začuchala si po stopičkách. Paničku jsem si ale pořád hlídala. Na takové hony jsme vyrazily ještě třikrát a myslím, že jsem svou práci loveckého psa zastala spolehlivě s nadšením a odhodlaností.