2010

První zima byla tuhá. Ale mě to teda nijak nevadilo. Před boudou jsem měla hromadu dek, do kterých jsem se vždycky zavrtala a naučila jsem se i přikrýt. Měla jsem hlavně stálý přehled, co se děje okolo našeho domu. Když už hodně přituhlo, zalezla jsem si do boudy vystlané slámou a tam bylo dobře. I celou zimu jsem chodily s Besinkou a s paničkou každý den na procházky a hodně často krmit srnky ke krmelci. Nechávala tam různé dobroty, které jsme s Besou tajně kradly a baštily. Panička se moc zlobila, odháněla nás a to byla švanda. O sobotách nás brala na hony, ale mě pouštěla jenom mezi lečemi, aby se mi nic nestalo a ještě jsem přece neuměla nosit a aportovat.

Ale staly se i špatné věci. 23.2.2010 nám ubyl náš nejstarší a nejpohodovější člen smečky Aránek. Měl krásnou smrt, umřel v noci ve spánku. Nikdy na Tebe nezapomeneme, ať máš v nebíčku hodně zajíčků, srnek a máš tam už i Britušku, tak se tam mějte krásně.

Přišlo jaro a začal ubývat sníh. 31.3.2010 jsme byly jako každý den na procházce. Večer mi začalo být nějak divně, byla mi zima, večeře mi nechutnala. Panička mě pro jistotu vzala k místnímu panu doktorovi a ten na mě koukal trochu divně. Změřil mi teplotu, dal mi nějaké injekce s tím, že ráno snad bude líp. Ale nebylo a bylo mnohem hůř. Byla jsem celá mokrá, špinavá, slabá, nožičky mě neunesly a špatně se mi dýchalo. Panička na nic nečekala a obrovskou rychlostí mě zase vezla k těm hodným doktorům do Čáslavi pro pomoc. V čekárně bylo spoustu pejsků a kočiček, ale mě nic nezajímalo. Panička byla moc smutná a hrozně se o mě bála. Oběma nám bylo jasné, že je zle. Diagnóza zněla – otrava. Nechali si mě v nemocnici a loučení s paničkou bylo strašně smutné. Cítily jsem obě, že by to mohlo být naposledy, co se vidíme. Bylo mi pak smutno a pořád stejně špatně. Ani večer mi nebylo líp, ale bojovala jsem, jak se dalo. Slyšela jsem, že to říkají i paničce do telefonu. Když panička volala druhý den ráno, aby se zeptala, jak se mi daří, volala jsem na ní, ať už si pro mě přijede. Ona mě do telefonu slyšela, jak ječím a opravdu odpoledne pro mě byla. Naše setkání bylo neuvěřitelně krásné. A ti doktoři byli zase úžasní. Trvalo mi teda pár dní, než jsem zase získala sílu a jistotu.

Za pár dní jsme absolvovaly svod psů a panička mě připravila na zkoušky vloh (viz zkoušky 2010). Po zkouškách vloh ale paničce tyto mé umy nestačily, tak mě začala učit nosit chlupaté a pernaté „hračky“.  Pochopila jsem, co po mě asi chce, když křičí aport, ale mě to pak už nebavilo, tak jsem si to přinášení okořeňovala nějakou lumpárnou. Dalo se s tím házet, tahat za peří a chlupy, okusovat a mačkat, tak co bych jí to nosila a ještě si s tím v klidu sedla. Ona se ale hodně zlobila a pak už mě nic nosit nenechala. (Už ale zase začíná.)

Nevím dodnes proč to udělala, ale jednoho dne, 6.8.2010, nás vzala s Besinkou zase na tu kliniku do Čáslavi. Tam mě pan doktor Bednář píchl injekci a mě se začalo chtít spát. Když jsem se probudila, dával paničce nějaké obrázky s kostma se slovy, že to vypadá dobře. Panička ale byla moc smutná, pan doktor jí totiž taky říkal, že je Besinka vážně nemocná a její budoucnost je nejistá a pravděpodobně krátká. To nemůže být pravda! Doufám, že tu s námi bude co nejdýl, co bych si bez ní počala? A ty obrázky? To byly vyfocené moje kyčlíky, které byly vyhodnoceny 0/0, takže super.

V listopadu vzala panička protekčně jenom mě na opravdu vydařenou dovolenou na celý týden. Jely jsme do Orlických hor a bylo to moc príma. Celé dny jsem byly spolu, chodily jsem do lesa, na procházky s lidskýma kamarádama, s maďarem Adárkem, hledaly jsem střelené jeleny s dalšíma fajn myslivcema, kteří nám dělali společnost a půjčovali mi jejich ustlané postele. A co bylo nejlepší? Spaly jsem s paničkou v jedné posteli. To byla paráda, pohodlíčko, teplíčko, kam se hrabe boudička. Užívala jsem si to víc, protože byla venku ukrutná zima a vládly hluboké mrazy. To jsem se i ráno rozmýšlela, jestli se mi chce venčit. Čekala mě ale i malá úskalí. Každý večer mě panička nechala zavřenou v autě, na mém místečku v kufru, odešla do tmy s tou dlouhou železnou tyčí, co dává ty velké rány a byla pryč třeba i čtyři hodiny. Já jsem tam zůstala sama. Tak jsem si přetvořila svůj prostor v kufru, že jsem si potrhala stropnici a visela mi tam výzdoba. Lákal mě prostor auta, tak jsem si lehce roztrhla dělící síť, přelezla si dopředu a hověla si na paniččině sedačce. No nijak nadšená z toho nebyla, když se vrátila, takhle rozzlobenou jsem jí snad v životě neviděla. Trvalo chvíli, než jsem se zase daly dohromady. Celý bezvadný týden měl i výborné zakončení v podobě honu na zajíce a bažanty. Abych udělala paničce radost za to, že mi připravila báječný týden, dohledala a donesla jsem jí dva bažanty.  Aby nebyl návrat domu tak krutý, cestou domů jsme měly schůzku s mojí milou sestřičkou Ennie v Pardubicích. Zablbli jsem si v borovém lese, panička poklábosila s páníkama ségry Lenkou a Jakubem, kteří jsou moc fajn a obě doufáme, že se nima zase brzy sejdem.

Taky mám moc ráda, když se na zahradě objeví nějaký střelený srnec nebo prase, ale stačí třeba jakákoliv parohatá hlava. To dělám důležitou, jako že se bojím a chráním sebe i paničku a šíleně štěkám hodně vysokým, ale jistým tónem.

Letos v zimě mě brala panička každou sobotu na hony. To teda bylo perfektní. To jsem si mohla běhat a šmejdit celý den a večer na mě čekala nějaká bašta, kterou jedli všichni. Už jsem dokonce mohla i nosit, což mi teda přišlo velice akční a byla jsem důležitá, když jsem mohla aportovat.